Rozhovor

Tátu jste do posilovny dostal? On býval spíš štíhlý.

Na činky není. Býval docela subtilní, spíš agilní útočník. Železo mu tolik nepřirostlo k srdci. Ani jsem ho nezkoušel do posilovny zlákat. Náš vztah je založený trošku na rivalitě a štengrování. A představa, že bychom si spolu dokázali jít zacvičit… To bychom se tak pohádali! Jako když hrajeme nohejbal nebo pétanque. Oba jsme nastavení na vyhrávání a upravování pravidel za běhu, takže je to dost náročné. (smích)

Hrál jste taky hokej?

Asi do šestnácti. Pak jsem začal cvičit a volba s činkami byla jasná. Vtáhlo mě to tak, že jsem od sedmnácti do třiceti závodil v silových sportech. Vyhrál jsem mistrovství světa v mrtvém tahu a silovém trojboji. Dělal jsem i závody silných mužů jako strongman. To byla etapa, která mě v mládí dost naplňovala.

Co na to táta?

Nejdřív byl trošku zklamaný, že jsem nešel v jeho hokejových šlépějích. Pak to vzal a respektuje to. Já si z něj dělám srandu, že on je vicemistr světa, já mistr světa. Hecujeme se. A děláme si legraci, že naše děti, moje a bráchovo, už by mohly vyhrát olympiádu.

Jak si vybavujete jeho kariéru?

Než Litvínov získal první titul, byl jediný hráč, co měl všechny čtyři stříbrné medaile. A ještě je stříbrný z mistrovství světa juniorů v roce 1979. Na jeho zápasy jsem chodil fandit. Mrzí mě a nejspíš i jeho, ačkoli to asi nepřizná, že se nevešel do užšího kádru pro zlatou Vídeň 1996. Byl v širší nominaci. Jen pro zajímavost, tehdy mu bylo 36 let a byl nejstarší hráč v extralize. Když si vezmete, co dnes ve čtyřiceti předvádí Červenka… nebo Jágr, ale to už je fenomén.

Jak vám šel hokej?

Snažil jsem se, hrál jsem dorosteneckou úroveň. Nechci se chválit, žádný talent jsem nebyl, ale dokážu si věci vydřít. Jen jsem ten sport nedokázal uchopit po mentální stránce. Trochu mi chybělo pochopení hokeje a směřování, co mám vlastně dělat, jak bych se měl připravovat. Proti činkám to bylo složité, ty jsou pro mě jednoduché. Rychle jsem je pochopil, rychle se je naučil. Čímž nechci říct, že jde o snadný sport, to ne. Ale šly mi přirozeněji než hokej.

Neseděl vám týmový sport?

Asi ne. Asi jsem už byl plný kolektivních sportů, když jsem hrál od tří let hokej. I na střední škole. Hrajete zápasy, víkend třeba ve Vsetíně, vracíte se ve tři po půlnoci domů a ráno zase mažete na trénink. Už jsem toho měl asi dost.

Co vám učarovalo na silových sportech, když je to surová dřina?

Právě tu dřinu mám docela rád. Tenhle sport bolí a není pro každého. Zranění bylo během kariéry strašně moc. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale vášeň k tomu poznáte. Jako kdybyyste si šel zahrát fotbal a ucítil, že je to jediná věc na světě, co chcete dělat. A tenhle přístup jsem k tomu měl. Když jsem se poprvé dotkl činky, zapálil se ve mně obrovský plamen. Chtěl jsem asi něco dokázat sobě, tátovi, světu, všem. V hokeji jsem to takhle necítil.

Co jste dokázal?

Vyhrál jsem mistrovství světa v silovém trojboji juniorů i mužů. V mrtvém tahu a absolutně. Dostal jsem se i mezi profesionály ve strongman sportu. Kariéru jsem měl naplněnou a bohatou. Mrtvý tah jsem měl 360 kilogramů, chtěl jsem být první Čech, který by zvedl 400. Podařilo se to až Čestmíru Šimovi. Vždycky budou cíle, které se nepovedou splnit. Už jsem nechtěl kariéru natahovat, ale skončit relativně včas, abych nebyl úplně oddělaný. Už jsem neměl motivaci vyhrávat pořád mistrovství světa. Olympijský sport to není. Rád by se tam dostal, i když je tady veliké téma dopingu.

Jaký je váš pohled?

Někdo je zásadně proti, někdo ho neodsuzuje. My to respektujeme. Mělo by se o tom mluvit, měla by fungovat prevence. Neměli by to brát děti a lidi, co nesoutěží. Ale z těch, co soutěží, berou všichni. Tak to prostě je. Kde se testuje, jako ve skotských hrách, tam tedy ne, to by je diskvalifikovali. Ale kde to je na volno, tam to jede. Lidé chtějí vidět vyšší váhy, lepší výkony, jenže nejde do nekonečna posouvat hranice lidského těla.

Jste pro povolení dopingu?

To je na delší debatu, ale já jsem pro, aby se povolil pod nějakým lékařským dohledem na bázi testování a nastavování medicínské stránky tak, aby to dávalo smysl. V Americe dělali Enhanced Games, jakousi olympiádu s povoleným dopingem. Což je takové zvláštní. Hodně lidí se přihlásilo, pak se začali bát, že by mohli mít problém ve svých mateřských federacích, takže se zase odhlašovali. Ale možná to je nějaká budoucnost.

Co jste hrám říkal?

Sledoval jsem je jen malinko. Myslím, že se překonal jen jeden světový rekord v plavání na 50 metrů volný způsob. Ten borec (Rek Gkolomeev) vypadal, že by mohl na kulturistickou stage. Četl jsem, že se dopovat mohlo, jenže asi jen osm týdnů před hrami, což je málo. Látky mají různé doby nástupu, ale všechno to jsou měsíce. Osm týdnů mi přišlo zvláštní a asi to nemělo takový efekt, jak se očekávalo. Z čehož mi trošku vyplývá, že musí docházet k nějakému zneužívání i mezi testovanými sporty. Jinak by každý v Enhanced Games přidal 50 kilo jako nic a ubral čas na 100 metrů. Ale vidíte, že to je už na maximum. Překonal se jeden rekord, dostal milion dolarů.

Mají tyto kontroverzně vnímané hry budoucnost?

Nevím ještě, jak se můj názor bude vyvíjet. Bojím se, aby to nevedlo k tomu, že na to budou koukat mladí sportovci, puberťáci a děti. A že je to bude motivovat k braní dopingu. To by bylo špatně.

Pro běžné lidi v posilovně to ani nemá smysl, ne?

To je pro mě stopka, říkám to všem. Je zbytečné dopovat na běžné cvičení. Nesmysl. Lidé se bez toho obejdou úplně v pohodě. Samozřejmě přicházejí různé TRT terapie pro muže po padesátce, dát trošku testosteronu, zlepšit kvalitu života, ale to jsou vlastně steroidy. Takže ono se to už trošku začíná prolínat, musí se o tom prostě mluvit.

Proč dopují i amatéři? Za méně dřiny chtějí mít větší svaly?

Tak to nefunguje. Vy díky těm látkám můžete a musíte dřít naopak víc, efektem dopingu je rychlejší regenerace. Dovolí vám to cvičit místo čtyřikrát týdně sedmkrát. Steroidy z vás vítěze neudělají. Má to vliv i na psychiku, prohlubuje problémy, co si člověk v sobě nosí. Jsem rád, že se to začíná zohledňovat a debatuje se o tom. Není teď úplně moderní být takový ten macho man, ten styl Schwarzeneggera se Stallonem v 90. letech, to je už pryč.

Byli to vaši idolové?

Určitě. Teď bude Noc s legendou a já mám meet and greet s Arnoldem, nechám si podepsat tričko Pohárovky, moc se těším. Arnold byl určitě pro mě vzor, to samé Stallone, ale i kulturisti Ronnie Coleman nebo Dorian Yates. Takové ty legendy, co byly vylepené v gymu na zdi. Bylo to takové hard core, ten pach činkárny, to jsem měl rád.

Koho mají za idoly nynější mladí?

Hlavně influencery, ať je to dobře nebo špatně. Má to svoje výhody, nevýhody. Je dobře, že se tím mohou uživit, že se jim daří dobře po finanční stránce. Otázka je, co influencer předává lidem. Dřív byly závody, jeden vyhrál a hotovo. A dneska influenceři a podcasteři už ani nezávodí. Oni si tu show, tu slávu, nahradili na internetu a na závody už ani nemusí. Točí si něco v posilovně, lidi na ně koukají, výkony si píšou, ale na šampionát nejedou. S tím zase máme malinko problém my jako organizátoři, protože dostat lidi na závody je pro nás to hlavní.

Ego je v silových sportech větší než v hokeji?

To určitě! Není moc sportů, kde by bylo větší ego. Spíš nikde. Je to brutál, ještě mezi sebou jsou půtky. Někdy je to ego level milion, je těžké dát ty lidi pod jednu hlavičku do kupy. Já jsem analyticky smýšlející člověk, proto jsem si náš sport tak zamiloval. V hokeji můžete hrát špatný zápas a získat zlato na mistrovství světa, ale v silovém sportu zvednete 150 kilo, ten vedle 155 a je to vyřešené, hotové, nejde to okecat ani změnit. Je to jasně dané čísly, což mě na tom strašně baví.
Bereme to, jak to je. Náš sport není profesionální a existuje v Česku jen pár lidí, kteří se tím dokážou uživit na bázi podcastů a dalších věcí s tím spojených. Zase mezi námi panuje příjemná atmosféra, lidi jsou si nápomocni. Kdyby tu byla výhra milion dolarů, asi by to tak nebylo. Házeli by si klacky pod nohy.

Máte doma vitrínu slávy?

Mám ji u sebe v posilovně, ale nejsem leštič pohárů. Hodně se zabývám Pohárovkou, zabírá to hodně času. Necháváme si zarámovat trička podepsaná od významných sportovců. Spíš dělám Síň slávy tímto směrem. Vyrábí se obrovský putovní pohár, který bude vystavený, a budeme tam každý rok přidávat plaketku, kolik se vybralo na charitu.

Česko je v silovém sportu velmoc?

Je. Strašně moc lidí se tu věnuje fitness a cvičí. Určitě v tom patříme ke špičce. I Američané nás chválí a říkají, že máme spoustu výborných atletů. Ondra Fojtů byl pátý na World’s Strongest Man, takže pátý nejsilnější člověk na světě je Čech. I v silovém trojboji máme legendy. Třeba Fantu z Ústí, který teď trénuje. Nebo mosteckého Sedmíka. I herec Zdeněk Srstka byl skvělý, jednou mi v Praze předávali společně s Jiřím Krampolem ceny na závodech. Myslím, že dělal i vzpírání a řeckořímský zápas. Tehdy to fungovalo tak, že všichni sportovci cvičili v jedné tělocvičně, v jednom klubu. Ale teď se ty sporty totálně vyvinuly, je to víc do šířky, musí se tomu věnovat specializovaně. Už nejde přeskakovat ani tak, jak jsem to dělal já ze silového trojboje na strongmany. Přípravu už musíte mít namířenou přímo na ten sport, nůžky se rozevřely.

Povedete i svoje děti k tomu, aby dělaly silové sporty? Jsou to takoví špalci.

Ale ani nevím, jestli bych to chtěl. Kvůli dopingu nebo zraněním, kterými jsem si prošel, bylo jich hodně. A to jsem měl ještě štěstí, dopadl jsem dobře, ony by třeba takové štěstí mít nemusely. Pro tělo je to devastující. Klouby, to se dá ještě přežít, ale já měl 130 kilo, takže jsem toho musel sníst kvanta. Sedm jídel denně, ve svých top závodních letech jsem byl otrokem svého těla. Budil jsem se ve tři ráno, abych si dal litr mléka s proteinem a sušenky, protože jsem potřeboval mít větší kalorický příjem a nabírat. Nemohl jsem nikam jet, aniž bych si dopředu připravil stravu nebo se podíval, co tam bude za jídlo, kde ho seženu. Přesto mě to bavilo, chtěl jsem být nejlepší na světě. A to se mi v jeden den povedlo.

Co přesně zahrnuje Pohárovka, tedy festival silových sportů?

Začali jsme před šesti lety klasickými závody v benchpressu a mrtvém tahu. Hned od začátku jsme tomu dali podtext charity, protože to nás motivuje se neustále zlepšovat. My většinou pracujeme s dětmi, které mají nějaký handicap. Postupně jsme se rozrostli až do festivalu. Sdružujeme šest silových sportů, každý se snažíme posouvat o nějakou úroveň výš. Na národní nebo až mezinárodní úroveň. To mě hrozně naplňuje, zvlášť když jsme vybrali peníze pro Nelinku s Vítkem, kteří je potřebují.

Jak vysoké je vaše ego?

To asi ví nejlépe manželka. (smích) Bude asi vysoké, snažím se to přetavit do dobrých věcí. Jsem strašně pyšný na náš organizační tým, kam se podařilo Pohárovku dostat. Budeme asi do budoucna muset řešit, jestli zůstaneme na Benediktu, nebo se posuneme na jezero Most.

Kariéru jste ukončil nadobro

Ještě jsem pokukoval po kategorii masters. Je pro muže nad 40 let. Kdyby se mi povedlo udržet výkonnost, zestárnout a získat zlato, byl bych asi jediný Čech, který by vyhrál světový titul mládežnický, mužský i masters. Mít takové úspěchy v hokeji, měl byste vystaráno.

A daří se to?

Měli jsme kvalifikaci Official Strongman Games, což je vlastně světový šampionát. Jsou asi jen čtyři kvalifikace na světě. Přiletěli za námi Američané. Vláďa Tuláček u nás překonal dva světové rekordy. Snažím se to piplat a zároveň nezanevřít na začátky, proto máme i kategorie příchozích a amatérů, aby si to každý mohl vyzkoušet a trošku objevovat silové sporty. Protože jsou nádherné, já je dělal celý život.